V pátek 2. listopadu se čtyřčlenná skupinka ve složení Máňa, Jane, FBI, Rafan vydala vstříc dobrodružství, a sice na zdravotnický kurz. Původně s námi měl jet i Dromík, ale protože měl spoustu starostí se školou, jeli jsme pouze my čtyři.

Po nastudování potřebných map, jsme vyjeli asi o půl třetí z Brumova, řidičkou byla FBI. Jelo se skautským modrým šípem směr Zlín přes „Barák“, poté kolem Lídlu ve Zlíně doprava (šak víme), Fryšták, Holešov, Hulín. Asi po hodině a půl jsme dorazili do Kroměříže. Teď už jen zbývalo s pomocí podrobné mapy najít klubovnu jednoho z místních středisek v Purkyňově ulici. Tu jsme nakonec úspěšně našli. Protože jsme na místo dorazili mezi prvníma, rozhodli jsme se, že si ještě zajdeme na kafe. Pak už ale všechno začlo.

Zbytek pátku jsme strávili zavření v klubovně, kde jsme se dozvídali zajímavé informace, které jsou základními při záchraně života. Přednášejícím byl Michal Plintovič, přezdívkou Ploutvička, urolog a chirurg v místní nemocnici. Dozvěděli jsme se, jaké jsou stavy, které bezprostředně ohrožují život, co dělat, když se stane autonehoda, jak správně zavolat záchranku, atd… Přednáška trvala asi do půl jedenácté. Pak jsme se odebrali do kluboven, kde jsme přenocovali.Všichni byli zvědaví, co další den přinese. Budíček byl na sedm hodin, ovšem některým se z vyhřátého spacáku nechtělo (Rafan), že si v něm pobyli ještě i o půl hodiny déle =) Poté jsme se umyli, nasnídali a znovu do práce. Navazovali jsme na problematiku, kterou jsme včera nestihli dobrat. Poté k nám přicestovala paní Rudolfová, která působí na hygienické stanici a jejím úkolem je dávat pokuty, ehm co to říkám, kontrolovat, zdali je na táboře všechno tak, jak má být. Například kolik latrýn má být na kolik dětí, proč děti smí či nesmí připravovat na táborech jídla, kolik kohoutků s tekoucí vodou musí na táboře být, … Po této přednášce byl oběd. Celý kurz nám přišel ve stylu přednáška-jídlo-přednáška-jídlo =).

Poté si na nás udělal čas pan Bařínka, který působí jako lékař a záchranář. Jeho úkolem bylo, seznámit nás s kroky při Kardio pulmonální resuscitace (oživování – obnova činnosti srdce a plic) KPR, učili jsme se na resuscitační panně jak provádět dýchání z úst do úst, jak provádět nepřímou srdeční masáž, … Poté jsme se přesunuli na stanici místní Rychlé záchranné pomoci. Zde jsme si poslechli přednášku o fungování záchranné služby, integrovaného záchranného systému a především dostali do míst, kde se běžný smrtelník nedostane – na dispečink.Dispečink je taková menší místnost, vybavená asi 6 monitory, počítači, no a v neposlední řadě telefony a vysílačkami. Dále jsme si prohlédly záchranné auto, prohlédli si defibrilátor, vyzkoušeli jsme si jaké to je, když je někdo zraněný, jak by se mu dostávalo pomoci. Poté jsme se opět vrátili do klubovny, tentokrát nás čekala obvazovací technika, které nás učil bratr skaut-záchranář Havran. Po spletitém zamotání hlavy, ruky, nohy a já nevím čeho všeho ještě, ufff… už se mně z toho motá hlava =) jsme povečeřeli, no a pak jsme se vydali na zdejší plavecký bazén. Co se asi tak může dělat na bazéně?Ano uhodli jste. Zachraňovali jsme utonulé. Samozřejmě jenom jakoby utonulé =) 4 metrová hloubka místního bazénu byla ale i na mě moc, tak jsme byli rádi, že jsme se asi za hodinu odebrali zpět do klubovny. No a samozřejmě na kutě.

Ráno byl opět budíček rádoby na 7 =) První nás čekala přednáška na téma Cestovní medicína. Dozvěděli jsme se, co je nutné udělat a opatřit před odjezdem do zahraničí, proč je nutné udělat si kartičku, kde budu mít napsanou krevní skupinu, léky, které beru, proč je malárie tak nebezpečná, proč si vybírat ubytování v hotelech ve vyšších patrech a spoustu dalších zajímavostí a rad. Poté následoval chutný oběd a pak jsme se zdokonalovali v praxi. Zkoušeli jsme znovu obvazovat, znovu jsme měli možnost zkusit si umělé dýchaní a nepřímou masáž srdce.Nakonec jsme si otestovali, jak jsme celý víkend dávali pozor. Čekal nás test. Ti, kteří nedokázali odpovědět na všechny otázky správně či ne příliš dobře mají ještě týden, aby všechno dali do pořádku. Pak už nás čekala jen hodinu a půl dlouhá cesta domů. Nadšeni z nových zážitků a nabyti novými informacemi, jsme se každý rozutekli domů…

O týden později, lépe řečeno 10. listopadu jsme jeli do Kroměříže zúročit naše znalosti. Sraz byl o tři čtvrtě na šest, tentokrát ovšem nešoférovala FBI, ale zastupoval ji její taťka z důvodu špatného počasí. Opět nás čekala asi hodinu a půl dlouhá cesta, opět směr Zlín, u Lídlu doprava (šak opět víme), Fryšták, … Kroměříž.

Zde jsme se uvítali a dozvěděli se, že k úspěšnému splnění podmínek, je nutné projít třemi úkoly. Prvním úkolem byl test se 75 otázkami z oboru poskytování první pomoci, hygieny na táborech, atd. K „projítí“ do dalšího kola jsme potřebovali ukořistit alespoň 50 správných odpovědí. To se nám nakonec povedlo. Druhým úkolem bylo obvazování. Zde jsme měli za úkol ošetřit zlomeninu horní končetiny, ovázat předloktí, krvácení z ucha, … Po více či méně zdařilém obvazování jsme byli propuštěni k závěrečné fázi, a sice ústním pohovoru s Ploutvičkou.Každý uchazeč si musel vylosovat osm kartiček z asi 75 možných. Na kartičkách byly otázky typu: „Co dělat když,…?“, „Jak poskytnout první pomoc, …?“ Za náš projev jsme byli známkovaní jako ve škole, ovšem s tím rozdílem, že známka 1, 2 a přinejhorším 3 znamenala, že jsme úspěšně absolvovali přezkoušení.

Mně osobně se tato forma zkoušení zamlouvala nejvíc, a tak už nám nic nestálo k tomu, abychom se stali „Zdravotníkem zotavovacích akcí“. Po tomto náročném přezkoušení, nám všem vyhládlo, naštěstí pro nás pořadatelé připravili jídlo. Po jídle jsme si vyzvedli dekrety, poděkovali organizátorům a šupky dupky domů, …