Volá tě hlas větrů z prérie... ozvalo se šeptem v duších 22 greenhornů. Ještě týž den se z nich však stali indiáni a během celého tábora dokázali, že nejsou jen banda dobrodruhů, nýbrž kmen, co vždycky drží při sobě.

Stalo se to tak: „Náš dostavník přepadly bledé tváře, ti lotři všechno vzali a nás svázali zde. Tohle si nenecháme líbit, vykopejme válečnou sekeru!"

Na večerní poradě bylo rozhodnuto a Šaman za víření bubnů slavnostně sekeru vykopal. Ještě téže noci se však strhl strašlivý křik - sekera zmizela. Den za dnem jsme se snažili ji najít. Pídili jsme se po každé sebemenší stopě, vyslýchali všechny okolní obyvatele a plnili jejích úkoly, aby nám řekli vše, co ví. Například jsme hledali Zlatokopovi jeho zuby, pomáhali Traperovi lovit kuny a další havěti, dopadli spoustu zločinců pro Šerifa, slavili s farmářkou Slepičí den, vyráběli cizokrajný artefakt pro Cestovatele, prošli nelehkými zkouškami u Šamana a ztvárňovali různé příběhy ze života Vyděděnce. Dokonce jsme putovali dlouhé míle a spali pod hvězdami (teda spíš pod bouřkovými mraky), abychom dopadli toho, kdo naši sekeru ukradl. A proč? Abychom nakonec zjistili, že sekeru ukryla zamlklá Indiánka bydlící jen kousek od našeho tábora. Bála se války, jež dříve připravila o život velkou část jejího kmene, a věřila, že bez válečné sekery se už žádná další válka vést nedá. Nakonec jsme jí tedy odpustili a navrácenou sekeru opět zakopali.

Zde je však nutno poznamenat, že výše zmíněná skutečnost není tak docela pravda. Náš kmen se totiž během pátrání potýkal s nepřítelem, na nějž je každá sekera příliš krátká, jmenoval se déšť a každý den nás „potěšil" svou návštěvou. Jeho řádění zmírnil až rituální tanec a kult slunečních brýlí, ale i tak tu byl ještě tajemný návštěvník s medvědí stopou v kapse, který nedával spát nočním hlídkám...

Nu, zkrátka, kdo zvládl letošní tábor, toho už jen tak něco nebo někdo nepřekvapí!

Na fotky z letošního táborového dobrodružství v indiánské vesnici se můžete podívat zde.

Amča